Sportnect turnaje - vysledkový servis zdarma
TV COM

Další odkazy

Fotogalerie Archiv

Informace o akcích a zajímavosti z házené do vašeho emailu. Přihlaste se k odběru novinek.
Email
4.4.2020 otevřeno: 2462 x

Dým, hvězdný soupeř a předčasné jugoslávské oslavy, vzpomíná Jiří Kotrč. Sledujte finále PMEZ 1984 Dukla – Metaloplastika Šabac v České televizi. ZMĚNA VYSÍLACÍHO ČASU

Dukla Praha vyhrála nejprestižnější házenkářskou klubovou soutěž Evropy celkem třikrát. Naposledy to bylo v roce 1984, když v dramatické odvetě finále tehdejšího Poháru vítězů evropských zemí v jugoslávském Šabacu Čechoslováci porazili sebevědomé domácí Jugoslávce. Vůbec jedinkrát v historii finálový souboj nejlepších evropských klubů rozhodovaly sedmimetrové hody. Celý finálový zápas si můžete pustit v úterý 14. dubna v České televizi.

 

Ve finále Poháru mistrů evropských zemí v roce 1984 čekal na Duklu soupeř, jehož se zdálo nemožné překonat. Jugoslávská Metaloplastika Šabac byla mnohými považována za nejlepší tým světa, devět měsíců neprohrála, vyhrála 53 zápasů v řadě a zapsala jen tři remízy. První utkání v Praze tomu odpovídalo, Šabac brzy vedl 8:5. Zlom pro Duklu ale přišel ve chvíli, kdy se ve dvojnásobném oslabení čtyři hráči Dukly ubránili početní převaze Jugoslávců, neinkasovali, naopak dvakrát skórovali. Do odvety Dukla vezla čtyřbrankový náskok 21:17.

V Šabacu čekalo Duklu bouřlivé prostředí, už dopředu město zdobily plakáty oslavující vítězství v PMEZ. Hala byla narvaná, o výsledku domácí nepochybovali. Úvod Dukle nevyšel, brzy prohrávala 5:1, i pak se ale Dukla do hry vrátila a zápas se začal vyrovnávat. Skvělý dukelský brankář Barda chytil Šabacu tři sedmičky po sobě a o přestávce Šabac vedl jen o dvě branky. Jen za stavu 19:14 se Šabac utrhl do vedení, které by mu zajistilo vítězství. Nakonec ale na ukazateli svítilo skóre 21:17. Úplně stejně, jako v Praze.

Rozhodčí nevěděli, co se má v takovém případě dít dál. Spolu s pořadateli hledali v soutěžním řádu další postup. Nakonec došli k závěru, že se nekoná žádné prodloužení a o vítězi rozhodnou sedmimetrové hody…

 

Jak to dopadlo?

To můžete vidět ve úterý 14. dubna v 17.10 v programu České televize.

 

A že bude na co se dívat slibuje v pozvánce i jeden z aktérů historického souboje a jeden z nejúspěšnějších českých reprezentantů letos jubilující Jiří Kotrč (*1960).

 

Česká televize připomene v úterý 14. 4. historické utkání finále Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ) mezi Duklou Praha a Metaloplastikou Šabac. Jak na tento historický zápas vy osobně vzpomínáte?

Vzpomínám na to velmi rád. Vlastně na celou cestu Pohárem. Ve čtvrtfinále proti Švýcarům ze Zofingenu, v semifinále proti německému Gummmersbachu a ve finále Šabac. A ta třešnička na dortu v podobě vítězství…

 

Máte nějaký konkrétní zážitek, který si s tímto zápasem spojujete?

Zážitky jsou hlavně ze hřiště. U nás v prvním utkání jsme zlomili zápas, když nás poslali do čtyř, ale my jsme přesto dali dva góly a žádný neinkasovali. Získali jsme tak sebevědomí, které pak snad rozhodlo. A v Šabacu? Tam bylo zážitků ještě víc. Hala pro víc než dva tisíce lidí, ohromný rachot. Přišli jsme se rozcvičovat a na hřišti nebylo nic vidět, protože se v hale kouřilo. Nebyli jsme na to zvyklí, před zápasem se musely otevírat dveře, aby kouř vyšel ven a mohlo se vůbec hrát. Když jsme před zápasem chodili po Šabacu, ukazovali nám místní, že dostaneme o deset a vůbec nepřemýšleli o tom, že by mohli nevyhrát. A nakonec jsme je zdolali na sedmičky. Atmosféra byla vynikající a zápasy byly opravdu kvalitní.

 

V dobovém článku se psalo, že domácí měli pro sebe nachystané velké oslavy…

Oslavy byly obrovské! Měli připravený obrovský sál asi pro čtyři stovky lidí, dvě selata, bečky piva a sudy vína. Ale nakonec nás překvapili. Když jsme po zápase do sálu přišli, bylo vidět, že jsou opravdu hodně zklamaní, ale všech snad čtyři sta lidí nám zatleskalo. Pak přišli i hráči. Znali jsme se navzájem z nároďáku. Oba týmy hrály prim v Československu i v Jugoslávii, obě družstva vlastně tvořila osu národních reprezentací. Byli zklamaní, ale v dalších dvou letech si to pak vynahradili a vítězství v PMEZ slavili oni.

 

Jaký byl tento vítězný dukelský tým? V čem spočívala jeho síla?

Náš tým byl silný hlavně psychicky. Trenér Vícha kladl důraz na preciznost a na to, že se tým budoval velmi dlouho. Když jsem přišel, někteří hráči už v týmu dva roky hráli. Do týmu jsem přišel v roce 1978, toto finále se pak hrálo v roce 1984, takže i mě to trvalo šest let a někteří hráči v tom týmu byli ještě déle než já. Kvalita se stupňovala tím, že jsme byli spolu opravdu hrozně dlouho a společně jsme sehráli strašně moc zápasů. Domácí ligu, Poháry a navíc i v reprezentaci, kde hrála kostra sedmi, osmi lidí. Hlavní síla byla ale v tom, že jsme byli psychicky odolní. Když jsme občas prohráli, rychle jsme se z toho oklepali. Tým držel spolu a dodržoval se systém „staří – mladí“. Liška, Salivar, Winter byli ti starší, drželi to pevně v rukách a když nastala nějaká komplikace, šlo se na pivo, kde jsme si to vyříkali.

 

O Metaloplastice se říkalo, že je to nejlepší tým té doby. Dva roky poté PMEZ vyhrála, v jejím týmu byla řada olympijských medailistů. Můžete ten tým nějak přiblížit? Jaké byly jeho největší osobnosti?

Základ byl také osou nároďáku, jako u nás. Isakovič byl snad nejlepším křídlem na světě, vedle něj Vujovič, pivot Vukovič, dále Portner nebo Kuzmanovski. S těmito hráči jsme se kromě tohoto finále potkávali snad pět šest let. My jsme si vybojovali i kvalifikaci na Olympiádu v roce 1984, kam jsme nakonec neodjeli. Ale je to škoda. Právě Jugoslávie Olympiádu v roce 1984 vyhrála a místo nás jeli na olympijské hry Němci, kteří proti ní hráli finále. Škoda, že jsme tam nemohli jet, protože je možné, že bychom to finále hráli my a rozdali bychom si to s nimi znovu i na Olympijských hrách. Kluci měli odehráno snad dvě stě, tři sta zápasů v nároďáku. Byli zkušení stejně jako my.

 

Zasáhl váš úspěch v Československu i „neházenkářskou“ společnost? Dá se to třeba přirovnat k nějakému sportovnímu úspěchu v dnešní době?

Možná kdybychom to vyhráli dnes, třeba by nás vítalo Staroměstské náměstí (smích). Tenkrát se sice o házené psalo strašně moc, byli jsme v televizi a lidé nás poznávali třeba v metru… Ale oslava byla spíš komornější. Přijeli jsme autobusem před Duklu, tam vyhrávala vojenská kapela, byli tam všichni vojáci z kasáren – atleti, fotbalisti a další sportovci. Dohromady třeba dvě stě lidí. 

 

Jak se začalo hrát, tleskali nám lidé z oken okolních domů. Přijetí bylo krásné, ale nebylo to takové, jako dnes, když se udělá velký úspěch v hokeji nebo ve fotbale.

 

Dá se to srovnat s dnešní Ligou mistrů?

Srovnávat se to už dnes asi nedá. Dneska je to jiný sport. Tenkrát jsme hráli spíš techničtěji a více kombinací. Snad jsme z toho měli i větší radost. Teď je to o tempu hry a srovnávat se to tak asi nedá. Pořád je to ale pohár mistrů, národních vítězů. V tom je to podobné, ale je to jiná soutěž. I samotným soutěžním systémem.

 

Budete se vy osobně na reprízu vašeho zápasu ve středu dívat nebo už jste ho viděl tolikrát, že tentokrát vynecháte?

Určitě si to pustím nebo si zápas nahraju. Určitě se na to ale podívám znovu. Když má někdo z nás narozeniny nebo něco slavíme, sejdeme se skoro všichni z týmu z toho osmdesátého čtvrtého. Rádi se vidíme a občas si to pustíme, abychom si připomněli, jaké jsme měli úplé trenky a jaká to byla tenkrát sranda.

 

 Fotografie: Národní házenkářský archiv

 

Po jedenadvaceti letech PMEZ opět majetkem Dukly Praha

 Házenkářský důkaz

 

Pavel Kovář, Stadion 16 (1606), ročník 32, 17. dubna 1984

 

Autobus se objevil v zatáčce a hudba pražské posádky spustila. Lidé v domech naproti otvírali okna a divili se: prší a hraje dechovka. První vystoupili Salivar a Liška. Zářili jako trofej v jejich rukou, jako davy před nimi a mužstvo za nimi. Po jedenadvaceti letech byl Pohár mistrů zase v Dejvicích. Dcera Jiřího Víchy vyndala z kabelky fotku. Táta je na ní o poznání mladší a ona o málo větší než ta lesklá váza. „Hm, je to ten samý pohár,“ řekne kdosi přehnaně suše. Udělují se tituly mistrů sportu. Oči rodičů a manželek hráčů se lesknou dojetím i pýchou. Zátky sektu odstartovaly debatní mumraj. Mluví se hlavně o finálové odvetě v Šabatu. Tam úspěšné tažení házenkářů Dukly v neděli 1. dubna skončilo. Dramaticky, ale šťastně. Projeďme si však tu cestu od začátku…

Bylo po zápase a diváci v Geleenu se radovali. Přestože jejich tým prohrál. „Dukla je přece národní družstvo Československa a my prohráli je o tři góly. Míň než naši holandští reprezentanti na mistrovství světa skupiny B. Víte, co to pro nás znamená?“ říkali nadšeně. V Holandsku to bylo 23:20, v Praze pak 33:18.

Los čtvrtfinále určil TV Zofingen. Co je to za mužstvo? Trenér Vícha zalistoval ve své dokumentaci a mluvil o švýcarských reprezentantech, spojce Schaerovi a křídlu Hubertovi. Ten prý je výtečný skokan, před lety vyhrál v Praze sázku – přeskočil na Václaváku auto. Vojáci vyhráli ve Švýcarsku 25:23, ale v Edenu to nebylo jednoduché – osm minut před koncem 14:14. Zpomalovací „prešovská taktika“ na Pražany platila. Ještě že zachytal Winter. Po výhře 18:15 trenér Vícha: „Zápas, ze kterého bude dlouho bolet hlava. Neproměňovali jsme šance, a sedlo si to hned na čtyři hráče.“

Semifinálový los působil trochu jako bomba: VfL Gummersbach. Pětinásobný vítěz PMEZ a obhájce loňského prvenství, loni vyřadil Duklu ve čtvrtfinále jen s velkým štěstím: dal víc gólů na hřišti soupeře – v Edenu vyhráli vojáci 19:18 a v Dortmundu prohráli 16:17. Po loňském zisku PMEZ prodal Gummersbach do Barcelony 204 vysokého cm vysokého Wunderlicha, střelce za půlku družstva, a byl tedy zákonitě slabší. Dukla o rok vyzrálejší.

„Los to byl ideální!“ říkali hráči a trenéři Dukly, ale ex post, až když v posledních minutách odvety v Edenu nevyšel soupeři signál. Kdyby vyšel a skončilo to 18:18, bylo by zase všechno fuč, jako loni. Zase by rozhodlo víc gólů vstřelených u soupeře. První semifinále v Dortmundu dopadlo dobře – 14:14. Gummersbachu, šestému v lize, jeho fandové příliš nevěřili, přišlo jich jen necelé čtyři tisíce. V obrovské Vestfálské hale se ztráceli, nicméně produkovali docela obstojný rámus. Monotónní a temné údery bubnů jako by věštili neblahý osud Pražanů, vytrvalé skandování „fau ef el!“ hnalo domácí od první do poslední minuty. Vojáci však nejsou žádní zelenáči, což potvrdil i mladík Baumruk chladnokrevným proměněním čtyř „sedmiček“ proti reprezentačnímu gólmanovi Thielovi. Ze spojky výborně střílel Bártek, výtečně chytal Barda a bránil Kratochvíl. Dukla se snažila o rychlé protiútoky, aby se tolik nemusela dřít proti neprodyšně postavené a německy tvrdé obraně, ale dařilo se to jen do přestávky. V pražské odvetě byly poslední minuty ještě dramatičtější, přestože půle 10:5 (!) slibovala opak. Náhlá ztráta sebedůvěry, zahození šancí a tří „sedmiček“… Všechno zachránil Kotrč: na brankovišti soupeře zázračně získal ztracený míč a bylo to 17:16 a za chvilku střílel na konečných 18:17. Diváci s rozpálenými tvářemi spokojeně opouštěli vyprodanou halu a těšili se na oběd, když nervově vyčerpaný trenér Vícha prohlašoval, že na jídlo nemá ani pomyšlení. Pak hovořil o přílišné a svazující odpovědnosti hráčů, o tom, jak přemlouval borce ke střílení „sedmiček“.

 

Ve finále čekala Metaloplastika Šabac – zvítězila v Kielu, v Budapešti nad Honvédem. Devět měsíců neprohrála – 53 výhry, tři remízy. Několik jugoslávských reprezentantů, kteří ve finále mistrovství světa málem porazili „sbornou“ – brankář Bašič, křídlo Isakovič, spojka Vujovič, pivot Vukovič. Po příletu do Prahy diktovali novinářům sebevědomé věty, že nepřijeli prohrát, doma prý vyhrají o deset… Což Duklu podvědomě poznamenalo v začátku zápasu. Teprve příchod křídel Lišky a Tomy znamenal zvrat – z 5:8 na 9:8. Švédští rozhodčí nestačili, hráči protestovali a byli trestáni. Klíčový a zároveň nejkurióznější bod zápasu: čtveřice Novák, Toma, Kotrč, Černý dala dva góly kompletnímu soupeři! Nejlepší mužstvo světa, jak je často – a řekněme, že přehnaně – Šabac v tisku označován, začalo chybovat a Pražané růst. Nicméně trenér Živkovič neviděl porážku 17:21 černě…

Do Šabatu odletěla Dukla i s Bártkem, který však celý týden místo tréninku „zápasil“ s chřipkou. Městečko nedaleko Bělehradu bylo vyparáděno a stočlenný (!) přípravný výbor chystal náležité oslavy. Sebevědomí se tu vyrábělo jako kaše v pohádce Hrnečku, vař. Začátek Metaloplastice vyšel – 5:1. U televizorů jsme propadali panice. Pak za to vzali Kotrč, Kratochvíl, Salivar a hlavně Barda, když chytil tři „sedmy“ za sebou. A bylo to 6:6 a hned 7:6 pro Duklu. Domácími to zatřáslo. Najednou to byli jen jednotlivci. Nikoliv team-work jako Dukla. Velký výkon však podalo i hlediště a dotlačilo své mužstvo k výsledku 21:17. Stejně jako vyhráli vojáci v Edenu. Minutu před koncem mohl vše zařídit Kratochvíl, hrající svůj životní zápas, ale „sedmičku napálil Bašičovi do kolena. A tak zápas zcela nevhodný pro kardiaky rozhodovaly „sedmy“: Barda a Mesiarik chytili, Salivar byl posledním a nejšťastnějším střelcem vítězů. Naskákali na sebe, ti nahoře řvali radostí, ti dole už spíš bolestí, doktor Trubl málem utrpěl vnitřní zranění… Slavnostní nálada Šabatu splaskla – kdeže veselice, ohňostroj. A na tiskovce si hlouček jugoslávských novinářů smutně šeptal s trenérem Živkovičem…

Jsou házenkářskými nadšenci a váží si profesionálních podmínek v Dukle, stejně jako jejich trenéři Vícha a Růžička. I mimo házenou mají hodně společného, například sedm jich studuje gymnázium a ti, co už maturitu mají, se vrhli na jazykovou školu. Trenéři je dávali dohromady pár let, jako když trpělivý modelář staví pečlivě své dílo. Naplnili pohár mistrů šampaňským, ale za chvíli někdo řekl, že zítra je trénink v Edenu a pozítří liga se Slavií. A nakonec zbývá říci jediné: dokázali, že naše házená může být zase slavná jako bývala.

 

Poděkování v Brně - legendy zdraví diváky na SUPER DNU házené (zleva: Josef Toma, Jan Novák, František Štika, Milan Škvařil, Peter Mesiarik, Jiří Liška, Jiří Kotrč, Jiří Homolka, Milan Černý, Tomáš Bártek a Michal Barda - členové kádru Dukly Praha, která v roce 1984 opanovala Pohár mistrů evropských zemí). Foto: A. Wipf.