Sobotní ráno

Budík zvoní 5.55, ostatně skoro jako každý den. Probouzím se. Jedno z těch rán, kdy se vám opravdu nechce vstávat. Nakloním se přes převalujícího se syna, potichu políbím ženu, malý, který si v noci zase záhadně našel cestu do naší postele, se jen ostentativně ve spánku prodýchne a spí dál. Jen ho letmo pohladím po ruce, protože jakýkoliv jiný kontakt by ho mohl nadobro probudit, ze vteřiny na vteřinu a do plného vědomí. Potichu se vykradu z ložnice rovnou do koupelny. Zjišťuju, že mě straně bolí nohy z večerního běhání. Celková únava si vybírá daň v podobě kruhů pod očima, neupraveného vousu a o vlasech radši nemluvě. Předchozí dva dny jsem trávil ve službě, ať už na záchranné službě, nebo na urgentním příjmu. Dnes ale nejdu na žádné z těchto pracovišť. Dnes bych měl poprvé jezdit ve výjezdovém voze na odběr potencionálních nakažených novým coronavirem, který nás všechny již nějaký ten pátek tak ohrožuje. Po koupelně na sebe hodím nachystané oblečení, zkontroluju sváču, kterou jsem hodil do pracovního košíku a vyrážím.

Organizaci odběrů zajišťuje naše nemocnice, dokonce i oddělení na kterém pracuji, takže vyrážím tam. Zrychlenou chůzi to mám na mé pracoviště asi 2 minuty. Při příchodu prohodím pár blahých slov s kolegy, dám si kávu, snídani. V ruce žmoulám telefon, který jsem vyfasoval při příchodu a na který mi budou hlásit výjezd. Po snídani vyrážím kontrolovat věci, které budu potřebovat. Odběrovky, žádanky, desinfekce, pomůcky osobní ochrany, barel na použité věci, termotaška na odběry, rukavice, roušky atd.. Telefony si zabalím do potravinářské folie, abych je mohl používat a opakovaně koupat v desinfekci. Když mám tyto věci doslova na kupě, vyzjistím ještě pár užitečných informací od kolegy Ondry, který už je zkušený stěrač, protože už jednu tuhle směnu absolvoval. Stěrač proto, páč se odběr provádí stěrem z nosohltanu. Povím vám, žádná radost, tohle dělat nebo nechat si dělat. Jen se trochu hodím do ranní blaženosti, rozezvoní se telefon. Na druhém konci Roman, řidič ze záchranky, který mě má dnes na povel a bude mě vozit. Je to zkušený borec, který zná snad půlku Zlína a jsem rád, že tento den budu spolupracovat zrovna s ním. Přistavuje k budově sanitku, která má již něco nálítáno. Uložím si do ambulantního prostoru všechny věci, včetně mého 2 litrového barelku s vodou. A můžeme vyrazit. Jako první mi Roman nahlásí iniciále odebírané osoby a místo, kam poprvé pojedeme. Teprve teď zjišťuji, kolik toho musím ke každému odběru vypsat. Žádanku, seznam a štítek na zkumavku. Člověk si řekne, to není žádná hrůza, ale věřte tomu, že mi dělá problém čitelně psát i na prázdném stole, natož v rozházené zadní části jedoucí sanitky. Po prvním zapsání jsem nucen Romanovi říct, že si to budu muset vypsat vždy před odběrem, když bude vůz stát, protože jinak to po mně nemá nikdo šanci přečíst.

A je to tady, první odběr. Chvěju se jak Pavlína z Masterchefa před vyřazováním :-D. Oblékám si ochranný mundůr. Navlékám respirátor FFP3, brýle, čepice, rukavice... 

Celý příběh v podání Lukáše Weintritta najdete na webu HC Zlín zde

"Kamarádi, mysleme hlavou, zachovejme pozitivního ducha, buďme zodpovědní, nekupujme předražené roušky s aktivním radonem, které nás ochrání i před mimozemskou invazí, pomáhejme druhým, chraňme sebe a své bližní, zejména ty ve starším věku.

Buďte fit, snad se brzy vrátíme na házenkářské palubovky," vzkazuje Lukáš Weintritt.